Chůze na vodítku
„Kam mě to zase táhneš?“, „Necháš toho psa na pokoji?“ nebo „Nekousej to vodítko!“ slyšíme a vidíme, bohužel, mezi majiteli psů velmi často. Tak daleko bychom to ale v žádném případě neměli nechat dojít a posměšky typu „Jé, podívejte, Fifinka už zase venčí paní Novákovou!“ přece nemáme zapotřebí.
Je potřeba si uvědomit, že vodítko je nejenom pomůcka k upoutání psa a k dočasnému omezení jeho pohybu, ale především důležitý komunikační prostředek, kterým mu dáváme, nebo bychom alespoň měli dávat, najevo svou vůli. To, jakým způsobem s námi pes pochoduje na vodítku, dává okolí jasně na srozuměnou jaké asi panují poměry u nás ve smečce a jak nás náš kamarád respektuje. Zmítající se chlupatec v závěsu s vlajícím psovodem sotva držícím rovnováhu asi zřejmě, jak jistě uznáte, nebude tou nejlepší vizitkou nás samotných a ani tolik důležitou pozitivní propagací kynologie před veřejností.
Jak tedy na to? Nejlepší je samozřejmě správně začít již u štěňátka. Vodítko by si štěně a později i dospělý pes měl spojovat jen s příjemnými vjemy a zážitky. Vodítko znamená „Hurá! Jdeme na procházku! Jdeme na cvičiště! Bude zábava!“ Ale pozor na velmi častou chybu! Mnoho novopečených majitelů psů svého malého kamaráda před vrátky upnou na vodítko a zase před vrátky mu ho sundají. To je špatně! Argumentují sice tím, že malé štěně přece neposlouchá, že určitě uteče, a že ho budou pouštět, až bude velké a bude poslouchat. Tito, většinou i nepoučitelní, lidé už svého psa pak nebudou moci pustit na volno nikdy. Proč? Protože se pes nenaučí správně přivolání již jako malé štěně (na vodítku totiž nebude mít ani možnost) a bude tudíž do budoucna nespolehlivý. A také mu bude volný pohyb vzácný tak, že bude-li mít vůbec někdy šanci, bude si ho chtít dostatečně užít. Představme si ale znovu to malé štěně. Přijde ze své mateřské smečky domů k vám, do nového prostředí a mezi pro něj cizí lidi. Je malé, je nesoběstačné a zcela odkázané na vás a vaši péči. A nyní si položme otázku: Copak by se stalo s takovýmto nejistým tvorečkem ve volné přírodě kdyby vám utekl? Kdyby opustil svou jedinou jistotu? Co by čekalo malé vlče, kdyby ztratilo ochranu své smečky? Jistojistě smrt. A co z toho vyplývá pro nás a naše počínání? Malé štěně má přirozeně zakódovaný tzv. následovací pud a nikdy vám tudíž neuteče. Bude si vás hlídat jako oko v hlavě. A právě toto je období, kterého musíme využít v náš prospěch a už zde začít budovat stoprocentní přivolání. Jak s tím souvisí chůze na vodítku? Souvisí hodně, protože podle mého názoru trvalé vodění psa na vodítku je týráním zvířat. Pes se to sice musí správně naučit, netahat a chodit spořádaně, ale volný pohyb mu nesmí být vzácností. Samozřejmě musíme být rozumní a např. podél frekventované komunikace, kde štěněti hrozí nebezpečí, nebudeme zkoušet, jak moc má ten následovací pud vrozený.
A ještě dvě důležité zásady. Vodítko není hračka, tudíž ho nedovolíme psovi ani nosit, ani tahat a už vůbec né kousat. Vodítkem také psa nikdy netrestáme! V obou případech bychom si totiž zadělali na pořádný problém.
A kdy tedy začít s tréninkem? Odpověď je jednoduchá – ihned. Přivykání psa na obojek a vodítko je, kromě reagování na své jméno a nácviku přivolání, jednou z prvořadých věcí, kterou musí co nejrychleji zvládnout. V podstatě rozlišujeme dvě základní pozice při chůzi na vodítku. Buď jdeme se psem na procházku a nevyžadujeme po něm v danou chvíli nic nebo má pes povel „K noze!“. V prvním případě by měl pes jít na prověšeném vodítku úměrně našemu tempu, tedy netahat, neloudat se a ani nikam neodbočovat. V druhém případě se jedná už o psy v určitém stupni výcviku a znamená to, že pes se po povelu „K noze!“ přiřadí zleva k psovodovi a to tak, že jeho přední končetiny jsou s ním v jedné linii. I zde musí jít pes ukázněně. To jsem popsala, jak by to mělo vypadat v ideálním případě. Ale každý pes se to musí nejdříve naučit a stejně jako malé dítě, zkouší kam až může zajít a co jste ochotni mu tolerovat. Začnu tedy tím jednodušším. Chystáme se na procházku, připneme pejskovi vodítko a vyrazíme. Je dobré, zvolíme-li si nějaký domácí povel např. „Jdeme!“ a budeme ho v této situaci stále používat. Pes si ho později spojí s tím, že se má zklidnit. Jde-li pes ukázněně, nechválíme ho, protože neprovádí v tu chvíli nic mimořádného na náš povel. Chodit spořádaně je zcela normální a samozřejmá věc. Začne-li ovšem táhnout, musíme ihned zakročit. Máme v podstatě tři možnosti co udělat a je dobré to občas prostřídat, aby pes dospěl k závěru, že když s námi bude cloumat nic tím nezíská a rozhodně nebude nikde dřív. Opět si zvolíme nějaký domácí povel např. „Pomalu!“, vydáme ho rozkazovacím a naprosto nesmlouvavým hlasem a vzápětí silně trhneme vodítkem směrem zpět tak, aby to psovi bylo nepříjemné. Silně samozřejmě myslím úměrně příslušné rase. S pudlíkem určitě nebudeme škubat jako s kavkazanem. Účelem je jen nepříjemný vjem psa (náš hlas, trhnutí vodítkem) spojený s nežádoucí činností, nikoliv to, abychom mu srazili vaz. Jakmile pes vodítko povolí, zavelíme znovu „Jdeme!“ a zde můžeme přidat krátkou pochvalu a pokračujeme v chůzi. Jakmile pes zatáhne, vše opakujeme znovu. Důslednost je i zde velmi důležitá. U některých tvrdohlavců nebo u psů, kteří se už naučili vláčet svého páníčka za sebou jako hadr, budeme muset celý proces několikrát zopakovat. Další metoda, kterou je možno v nácviku použít je, že v momentě, kdy vás pes táhne, se zastavit. „Táhneš? Nejde se nikam!“ Pes většinou ještě chvíli vodítko napíná a po té se otočí po vás: „Co se vlastně děje? Proč nejdeš?“ a šňůru povolí nebo začne chodit kolem či ze strany na stranu. V tom okamžiku zavelíme: „Jdeme!“ a pokračujeme. Poslední možností je prudce změnit směr, tzn. pes táhne dopředu a my uděláme čelem vzad a půjde se podle nás. Náš chlupatec prostě nácvikem musí získat zkušenost, že směr a tempo chůze určujeme zásadně my a nikoliv on. S chůzí u nohy to vypadá podobně. Zavelíme „K noze!“ a vodítkem psa do požadované polohy usměrníme. Pokud vše provádí podle našich představ, můžeme ho pochválit a případně odměnit. Je-li pes neukázněný, znova následuje povel „K noze!“ a úměrné trhnutí vodítkem. V počátcích nácviku samozřejmě psa netrestáme za něco, co ještě neumí, ale pomáháme si např. pamlskem nebo oblíbenou hračkou.
Další situace kdy mají psi tendenci nás vláčet na vodítku je v momentě, kdy míjíme jiné chodce, nejlépe také se psy, cyklisty, jezdce na koních nebo obydlí se štěkajícími psy za plotem. I v těchto případech postupujeme obdobně. Má-li pes zrovna jít u nohy, škubneme vodítkem a znovu velíme „K noze!“. Jdeme-li „jen tak“, zavelíme při nežádoucí reakci „Fuj!“ nebo „Nesmíš!“ podle dané situace a opět psa vodítkem usměrníme. Jak se tedy náš pes bude projevovat na vodítku záleží zase jen na nás, na naší trpělivosti a především na důslednosti.
Každý majitel psa by měl ale také vědět, že vodítko je jistým pojítkem mezi ním a jeho psem, a že pes na vodítku se chová zcela jinak než, když je bez něj. Cítí zde oporu ve svém pánovi a tudíž i „větší sílu“ a může např. na jiného, i třeba známého, psa zareagovat nepředvídatelně. V tu chvíli je totiž z malého Rafíčka – mouchy snězte si mě – velký Rafan se silou obra, kterou musí nutně ukazovat všem drzým psům v okolí. Nechte ho proto raději se všemi ostatními (normálními!) psy na volno, aby se všichni spoléhali jen sami na sebe a tudíž se i náležitě chovali. Mnohé psí šarvátky jsou často na vinnou jejich neznalých majitelů a bohužel také vodítka.
Ještě bych se zde měla zmínit o kapitole příbuzné a to o chůzi na výstavním vodítku. Výstavní nebo-li předváděcí vodítko je speciální plochá nebo kulatá, velmi tenká šňůrka, která slouží k předvedení psa na výstavě. Abychom si mohli dovolit ji použít, musí být pes již velmi dobře ovladatelný a poslušný i v přítomnosti psů ostatních. Předvádění na tomto vodítku samozřejmě vyžaduje také určitou drezúru, ale je to velmi efektní a působivý způsob prezentace. Tenká šňůrka totiž nijak nenarušuje linie psa na krku, dává vyniknout i kráse srsti a všem musí být ihned jasné, že takový vystavovatel má psa perfektně zvládnutého. Celkové pořadí a známku na výstavě totiž netvoří jen exteriér psa, ale také úroveň předvedení. Trénovat je nejlepší opět od štěňátka. Na začátku bychom měli několik výstav navštívit jen jako diváci, podívat se, jak vypadá správné předvedení a především výstavní postoj našeho plemene a poté doma s pomocí pamlsků začít trénovat.
Doufám, že vám můj dnešní příspěvek dal námět jak na to nebo jak eventuelně vylepšit to, co váš pejsek už částečně zvládá. Ráda bych, aby se pro vás vaše každodenní společné procházky staly příjemným zpestřením dne a nikoliv hrůzostrašnou odyseou pro celé okolí.
zdroj: www.hafbezobav.cz